Diktát o punčochách

Včera mi maminka koupila nové punčochy. Oranžové s modrými proužky. A hezky voněly po jahodách.
Když jsem si je doma natáhla na nohy, co se nestalo! Buch – hlavou jsem narazila do stropu! Ha, létací punčochy – hned jsem to věděla!
To se muselo vyzkoušet. Zamáchala jsem rukama a v tu ránu jsem vystřelila obrovskou rychlostí oknem ven a nad naši vesnici Odřepsy! Jen taktak, že jsem netrefila kolem letícího havrana. Ten když mě viděl, upaloval, seč mu křídla stačila.
Byla to krása! Sluníčko svítilo a já svištěla vzduchem. Pak jsem se vrhla do jednoho menšího mráčku, naklepala jsem si ho a usadila se, jako do křesílka. Nějak jsem tam ale asi usnula, protože když jsem znova otevřela oči, pode mnou už nebyly Odřepsy, nýbrž veliký poděbradský zámek, řeka a lány baráčků… Usmála jsem se, roztáhla ruce a za okamžik už jsem přistávala na náměstí krále Jiřího. Od cukrárny už na mě pomrkávala mamka s pruhovanou čepicí, brácha s pruhovanými botami a táta s pruhovanými kraťasy. Bylo mi to jasné. Ta naše máma! Všichni jsme se nahlas rozesmáli, odrazili se od zeme a střemhlav nahoru, do mraků, a na schovku… 🙂