Ouha, Jé

Ouha, jé. Kuchyňský stůl rodiny Hubatých hrozně trpěl. Všichni to viděli. Byl takovej smutnej, prohnutej a zamračenej – nic ho nebavilo.

Viděli to všichni, ale nejvíc to mrzelo malýho Honzu (druhej nejmladší). Pozoroval to už pár dní, pak ale přišel na něco prazvláštního! Stolu se viditelně ulevilo, když jsi na něj postavil marmeládu! Všiml si toho docela náhodou, ale po pár zkouškách nebylo pochyb. Když byla na stole marmoška, stůl vyrovnal hřbet, celej se rozsvítil a hned se na něm jedlo líp…

Hm, řekl si Honzík, to je mi záhada! Jak tomu stolu pomoct? Prostě musím nějak zařídit, aby pořád čmuchal marmošku.

Ouha, jé! To bylo vymejšlení! Toho roku totiž zrovna měli marmelád strašně málo, takže kde jich vzít tolik, aby mohla být pořád někde poblíž? Chvíli se už zdálo, že je to neřešitelnej úkol, že to prostě nejde zvládnout a Jendovi z toho bylo do breku. Chudák stůl, to bude trpět až do smrti?

Jenže pak… ho něco napadlo! Zašel do voliéry k papouškům – chvíli jim tam něco vysvětloval – papoušci kývali hlavama, jako že jó a jó a jó, občas něco pípli, ale hlavně kejvali hlavičkami… Pak Honza vystřelil ven od ptáků a hurá do dílny, kde se zavřel a kutil. Několik dní stále kutil a kutil… a kutil.

Po tejdnu ovšem vylezl, celej špinavej, rozcuchanej… ale vysmátej. Za sebou táhl něco velkýho na kolečkách, něco jako přerostlýho kance nebo, nebo něco jako autobus! Prostě – těžko se to popisuje a tady to máte radši nakreslený!

marmeladofuk01

Ano, mělo to i výfuk a záfuk a výlet a zálet. Che! Hned to připojil k papouščímu domku speciální trubkou – ptáci zajásali a hned tam vtrhli. To byste koukali, jak hned věděli, co a jak! Za prvé si rozsvítili, jelikož tam nebylo okno. Nejstarší papouch (tzv. kápapouš) pípnul na nejmenší – a ti hnedka vyletěli výletem ven. Honza to pozoroval zpovzdálí a poskakoval nadšením. Malí frnk a už byli na jahodách, které letos neměl kdo sbírat. Ulovili jahodu a šup – vhodili ji záfukem dovnitř. Záfuk byl velikánský trychtýř trčící z hlavy autobusu jako kančí ucho (Honza ho našel v kuchyni, máma ho skoro nepoužívala), záfukem jahoda propadla do mixéru (taky ho doma skoro nepotřebovali), na rozmixovanou jahodu s cukrem pak čekal fén (taky v koupelně většinou jenom ležel), kterej odfoukl směs do hrnce. Tam se to zamíchalo, plotnu zapnula papouščí máma (plotna byla doma taky zbytečná) nebo nějakej jinej papoušek (mámy jsou většinou dost vytížený starostí o vajíčka nebo malá ptáčátka). Sklenice tam byly v zásobě. Stačilo to teda uvařit, hop do sklenice, přibouchnout, otočit, oťukat zobákem… a hotovo!
Sklenice s marmeládou vypadla výfukem ven! Ouha, jé – Honza ji popad a hned s ní na stůl! A stůl? Ouha, jé! Tomu bylo dobře. Velice dobře, řekl bych. Na takovém spokojeném stole se hnedka jinak jí! Celá rodina chválila hrdinu Jendu. Marmelád bylo rázem na tisíce, protože papoušci byli pracovití a házeli tam, kde co: maliny, ostružiny, bezinky a tak (občas třeba i tkaničky nebo kozí bobky, ale to dělal jeden papouščí nezbedník a tomu se to hned zatrhlo! Papouškovi se vyhubovalo, že jestli nebude poslouchat, nebudou žádný dobroty a bylo! – už to neudělal)…

Tedy tento velevynález „Marmeládofuk“ teď u Hubatých pracuje a pracuje a po celém světě už znám je! Ouha, jé – a vynalezl ho malý kluk, protože se slitoval nad ubohým stolem. Teď už to víte a vyprávějte to dál…