admin

Tuhle jsme byli s rodiči na procházce po náměstí našeho sličného městečka. Procházíme se lážo plážo a nakonec si uvědomujeme, že stojíme. A kde že to stojíme? Přece před obchodem se zvířátky. Před tím naším oblíbeným obchodem se zvířátky. Line se z něho krásný zpěv ptáčků a také asi už ne tolik krásný zápach všech těch myší, pavouků, želv, hadů a jiných potvor… Prostě je to smrad, jak vždycky říká náš děda, který říká, že už říká o všem jenom pravdu.

Nám s bráchama a ségrama ale smrad nevadí, naopak – je to volání, kterému se nedá odolat… Vrháme se tam jako vždycky (samozřejmě nejdříve slušně pozdravíme paní prodavačku)  a hrneme se na tu smradlavou havěť. Je to prostě nádhera, ty zobáky, pařáty, čumáky, ocasy, tlapiska i ušiska. Jsme u vytržení, zkoumáme, jestli je vše na svém místě… a najednou vidíme neuvěřitelnou věc! Je tu nový exponát! Je tu NOVÝ, neuvěřitelně úžasný tvor! Zvíře! Co víc! Zvíře, které jsme nikdy, nikdy neviděli. A je tak neuvěřitelně jiné než ostatní zvířata…

Tedy, opravdu divné zvíře! První, co vidíme, je dlouhý ocas, vztyčený do výše jak anténa – vypadá jako psí – a skutečně – vrtí s ním úplně stejně… Pak je tam kus chlupatého těla… a víc nevidíme, protože… protože…  to zvíře… to není možné! Všechny ségry kulí oči, bráchové se mračí a naklánějí, aby tomu viděli do obličeje… (nejmladší kuba samosebou hned hlásí: „No jo, zajíc egyptský, toho znám.“)… Abyste totiž věděli, to zvíře má zabořený čumák do knížky, spíš tedy knihy, je to pořádná bichle…

Když se navíc my starší vzpamatujeme a zaostříme, hned víme, co čte. Je to „Hele, Lottr! Souhrnné vydání“… Málem všichni padáme do mdlob. Hned se otáčím na paní prodavačku, která dělá jako by nic a  něco přerovnává pod pultem. „Paní, paní, prosím vás, co to tady máte?!“

Paní však dělá dál jako by nic, pomalu se zvedne, bloudí očima po obchodu a předstírá, že neví, na co se ptám… pak to jako by pochopí a řekne: „Jó, támhleto, no vy to nevíte? To je přece čichač!“ A krátce nám vysvětlí, že čichači jsou známí tím, že prostě a jednoduše čichají, ale jelikož to jsou inteligentní tvorové, nečichají jen tak něco! V průběhu věků se naučili čichat hlavně knihy. Jsou také velice vybíraví (zdvihá paní prodavačka důležitě prst), čichají opatrně, nejprve z dálky a když jim to nevoní, zaklapnou knížku a už ji neotevřou! Jen zřídka čichají noviny a téměř vůbec časopisy…

To je pecka! celá rodina je jak očarovaná. Hned toho čichače kupujeme a vezeme si ho domů jako poklad. Doma ho v první řadě zkoukneme: chlupatej dost, ale hodně hubenej (žebra můžeš počítat), móóóc chytrý oči, móóóc dlouhý uši a móóóc dlouhej nos… Neuvěřitelně parádní zvíře…

A dnes tedy už můžeme slavnostně oznámit: čichač je nový druh živočicha! Jak se vzal zrovna v tom obchodě, vůbec netušíme. V žádné encyklopedii jsme ho nenašli, na internetu taky nic a pan profesor na univerzitě nás s ním vyhodil, sotva vystrčil čumák zpod bundy… Nikdo jiný na světě ho asi nemá… Jestli jo, tak nám to hned napište (if you have got that unique sniffer creature, please contact us immediately!)!

Od té doby, co ho máme, jsme šťastní. Hodí se k nám jak klíč do zámku… Hodnější a chápavější zvíře nenajdete! Nejenom že je to kamarád, kterému se můžeš se vším svěřit, on umí spoustu dalších užitečných činností: ponožky nám roztřídí, že ani jedna nechybí! Umí taky vařit polívky a zalévat zahrádku! Tátovi pravidelně čistí uši a mámě myje hlavu! Ale hlavně: náš čichač nám pročuchal všechny knížky v domě, a to jste měli vidět! Jak slastně otevíral některé knihy a bořil do nich pomalu svůj čumák otáčeje jeden list za druhým a jak nedůvěřivě stál nad jinými, strčil do nich čumákem a neotevřel, jindy se na knihu podíval a hned se otočil a utekl.  Jakmile dnes přijde návštěva s nějakou hloupou, nabubřelou knihou, hned to víme a můžeme návštěvě říct „děkujeme, my nemůžeme, to by naše zvířátko nepřežilo, sám to přece vidíte…“.

Zpětně tedy říkám, že ten den, kdy jsme znenadání stáli před obchodem se zvířátky byl pro naši rodinu dnem šťastným, co dím, zázračným!

Byl jeden pes a uměl pískat. Jmenoval se Ferdy.

Dokážeš si to představit? Každé ráno tento huňatý chlupáč vyskočí z postele a hnedka hvízdá!

Bodejť ne! Totiž, ono ho to velice baví!

Jednoho dne jde takhle Ferdy po ulici a píská si písničku „Okolo Frýdku cestička“…, když mu do cesty skočí velikej vlk.

„Vrrrrrrrrr,“ povídá vlk.

Ale Ferdík jen: „Prrrrr. Nemysli si, že grrrrrrr. A vůbec.“ zvednul nohu a počůral patník.

Vlk se hrrrozně naštval a zařval: „Úaúvrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!“ A přikrčil se ke skoku!

Pozor! Teď to bude tuze moc napínavé!

Ferda totiž byl k našemu podivu ouplně klidnej! „Neplaš,“ zmrazil vlka, pohladil ho po hlavě, našpulil pusu a vesele začal pískat písničku „Narostly mi fousy, Sáro!“

To už bylo na vlka opravdu moc: zatmělo se mu před očima a… omdlel. Prostě ostuda!

Když se probudil, bylo jasné, že:

1) nemůže už Ferdyho sežrat (řekli by, že to bylo ze msty a že je slaboch)

2) nemůže utéct (to by byla ještě větší ostuda)

Bylo tedy jasné, že:

1) se s ním musí skámošit!!!

Takže to udělal a pohádky je konec!

Á, ne, ještě to nudné ponaučení na konci… Takže:
„Klid, přátelství, pohoda… a nebude žádná ostuda!“

nebo třeba: „Kdo se pořád něco učí, vymyslí i cirkulátor uší!!!“

Tajbl! Vymyslete si to radši sami, mně to dneska nejede!