Byly nebyly… dva talíře na stole. Na jednom horda brambor, na druhém kupa vrtulí.
Brambory suché, špinavé, neoholené, vousy jak rumcajsové… poskakují, hulákají!
Vrtule namaštěné, naolejované jak júlie, vyfešákované jak na ples, motory nahozené… chvějí se touhou vyrazit vpřed!
Z obou táborů stoupá horká pára, mračna se stahují. Schyluje se k nejhoršímu!
—————————————–
Pak jeden nedočkavý brambor urazí náčelníka vrtulí neomaleným výkřikem „Fuj, tady smrdí Táta vrtule!“
A je to. Mela! Vzduch naplní řev vrtulí, je jich celý roj a jsou rozzlobené – oči vypoulené, pěsti zaťaté, zadky úsilím pnou nahoru – opravdu letí jak namydlené blesky. Ale brambory, ty se taky nedají! Už napínají své praky a menší i větší brambory čekají, až budou vymrštěny nahoru…
Ach, válka! Prapory hrdě vlají, vládci nahlas pyšně lžou! Nečekejte slitování!
Všichni tu slavně zahynou!!!
A přece ne! Štěstí! Do dveří vchází Milánek!
V tu ránu je po boji! Milánek třeští oči na stůl – brambory dělají jako by nic – leží nehnutě a snaží se ani nemrknout! Vrtule radši oči zavírají… „Průšvih!“ Myslí si.
Jenže ne!
Milánek je v klidu. Úplně v klidu! Jakoby vyčiní kocourovi Huňovi, ale to stejně jenom tak, před rodiči.
Pak si sedne ke stolu a tiše řekne:
„Pánové! Mazejte zpátky do hrnců!“
A tak se stalo.