Ctihodný potápěč se zakrouceným knírem pluje si v mém čaji.
Je to červený čaj. Potápěč pak je modrooký!
Právě si otevřel dvířka čajového sítka (vypadl za ním kousek meduňkového listu) a šup do vody…
Rozvážně si plave a přitom bafá vzduch z hadičky a vyfukuje bublinky… Trošku mu závidím.
V tom se ale, chudák, zamotal do svých vlastních fuseklí!!! Nějak se mu uvolnily a zamotaly se do sebe jako rozčepýření kohouti! Nikdo nevěděl, jak to dopadne!
Potápěč se obracel nahoru a dolů jako na pouťové houpačce, úsilím ve tváři zezelenal, ale nohy od sebe odtrhnout nemohl.
Byla to hrůza! Už jsem jenom čekal, kdy se utopí…
Pak ho to konečně napadlo! Spásný nápad! Ohnul nohy až skoro k obličeji a pak:
Šmik! Jedním švihem přefikl ty fusekle svým mocným knírem!
Tleskám nadšen a skáču okolo stolu. Potápěč to spatří, plave až ke sklu konvice, dívá se upřeně na mě a párkrát si poťuká na čelo.
Odfoukne si zase pár bublinek, udělá pár zdravotních temp (prsty na nohou mu trčí z proseknutých punčoch jako malé hříbky), pak ovšem zase připluje k čajovému sítku, zaťuká…
A co to? Někdo mu zevnitř otevírá… a ctihodný potápěč se moc nerozmýšlí a hupne hned dovnitř (předstírá, že mě nevidí, ale já moc dobře vidím, že o mě po očku ví)…